Tak si tak sedíš, totálně vytočená a říkáš si,jak je svět nespravedlivej. Jak nechápeš, proč se ti v životě děje vše špatný a když se stane něco dalšího, tak se už musíš jen smát jak směšný to je. Je tolik věcí, s kterými se už naučíš se v životě vyrovnat, že si ve finále neuvědomíš, čím vším si procházíš, protože to je na denním pořádku a nepřijde ti to divný. Pak se ale jednoho dne zastavíš v pressu denních povinností a vše si uvědomíš. Tyjo, ty vlastně nemáš ani kvůli čemu být šťastná.
Skoro v každém odvětví tvého života se něco děje. Ani jedno odvětví ti nepřináší radost. Jsi pesimistická, už se ani moc nesměješ, nepřijde ti vtipné to, co kdysi bylo. Nemáš už ani pomalu smysl pro humor. Každý den chodíš jak duch, co ten každodenní stereotyp jen přežívá, protože musí.
Kašleš na svou rodinu. Nic tě nebaví ,nechceš nic dělat. Ztrácíš se. Nejsi to ty, nepoznáváš samu sebe. Protože pokaždý, když svitne naděje toho, že bude zas dobře, se něco pokazí a jsi tam, kde předtím. Už ani nemáš sílu se snažit to změnit, protože ti buď lidé nebo ostatní okolnosti nedovolí se hnout dál a udělat za vším špatným jednu obrovskou tlustou čáru. Kamarádi ti řeknou, že bude líp, ale tím ti nepomůžou. Kde je ta opora? Fuč. Protože to přece ty můžeš skákat kolem ostatních jak s vrtulí v zadku a přemýšlet dopředu, jestli něco nebudou potřebovat a jestli jim bude stačit, když uděláš tohle a tohle. Ve finále to je stejně málo a nikdo ti to neoplatí. Nevrátí se ti to. Ano, říká se, že když pro někoho něco uděláš, nemáš chtít nic nazpátek. Ale když z tebe vycucávají vše, že ani tobě nic nezbyde? Tak si pokládáš otázku : Proč to děláš? Odpověď je jednoduchá - protože jsi tak tupě hodná a nemáš srdce na to, říct ne nebo nechat kamaráda ve špatný náladě. Protože by jsi se nejradši pro každého rozkrájela, jen abys viděla úsměv, jelikož to je přesně to,co tě zahřeje aspoň na chvíli u srdce.
Každý den, když se probudíš, tak si říkáš, že už chceš konec. Konec toho všeho, co tě každý den sere a bere ti energii. Chceš se už konečně z plna hrdla nadechnout a udělat ten jeden jedinej, ale pro tebe dost podstatnej krok kupředu. Jenže nemůžeš. Pořád přemýšlíš, jak z toho ven. Chtěla by jsi se nejradši sbalit a odletět někam pryč a začít od znova. Už se nikdy nevrátit. Jenže tu máš rodinu, která tě potřebuje a kterou nemůžeš kvůli nečekaným událostem za žádnou cenu opustit. Jsi v tísni. A pak jen, potkáš člověka, který třeba brečí kvůli zlomenýmu nehtu nebo kvůli tomu, ze mu přišlo o deset korun míň, než mělo. Jsi jak na roztočeném kolotoči, ze kterého nevíš, jak ven.
Musíš sedět a hledat řešení. Přemýšlet co jak kdy proč. Já ale věřím,ze se ten kolotoč jednou zastaví. Zastaví se v můj prospěch a vše bude dobrý. Budu se moct od všeho odprostit, špatné nechat špatným a začít se smát, i třeba těm zlomeným nehtům, protože mě nic jiného tížit už nebude.....
Skoro v každém odvětví tvého života se něco děje. Ani jedno odvětví ti nepřináší radost. Jsi pesimistická, už se ani moc nesměješ, nepřijde ti vtipné to, co kdysi bylo. Nemáš už ani pomalu smysl pro humor. Každý den chodíš jak duch, co ten každodenní stereotyp jen přežívá, protože musí.
Kašleš na svou rodinu. Nic tě nebaví ,nechceš nic dělat. Ztrácíš se. Nejsi to ty, nepoznáváš samu sebe. Protože pokaždý, když svitne naděje toho, že bude zas dobře, se něco pokazí a jsi tam, kde předtím. Už ani nemáš sílu se snažit to změnit, protože ti buď lidé nebo ostatní okolnosti nedovolí se hnout dál a udělat za vším špatným jednu obrovskou tlustou čáru. Kamarádi ti řeknou, že bude líp, ale tím ti nepomůžou. Kde je ta opora? Fuč. Protože to přece ty můžeš skákat kolem ostatních jak s vrtulí v zadku a přemýšlet dopředu, jestli něco nebudou potřebovat a jestli jim bude stačit, když uděláš tohle a tohle. Ve finále to je stejně málo a nikdo ti to neoplatí. Nevrátí se ti to. Ano, říká se, že když pro někoho něco uděláš, nemáš chtít nic nazpátek. Ale když z tebe vycucávají vše, že ani tobě nic nezbyde? Tak si pokládáš otázku : Proč to děláš? Odpověď je jednoduchá - protože jsi tak tupě hodná a nemáš srdce na to, říct ne nebo nechat kamaráda ve špatný náladě. Protože by jsi se nejradši pro každého rozkrájela, jen abys viděla úsměv, jelikož to je přesně to,co tě zahřeje aspoň na chvíli u srdce.
Každý den, když se probudíš, tak si říkáš, že už chceš konec. Konec toho všeho, co tě každý den sere a bere ti energii. Chceš se už konečně z plna hrdla nadechnout a udělat ten jeden jedinej, ale pro tebe dost podstatnej krok kupředu. Jenže nemůžeš. Pořád přemýšlíš, jak z toho ven. Chtěla by jsi se nejradši sbalit a odletět někam pryč a začít od znova. Už se nikdy nevrátit. Jenže tu máš rodinu, která tě potřebuje a kterou nemůžeš kvůli nečekaným událostem za žádnou cenu opustit. Jsi v tísni. A pak jen, potkáš člověka, který třeba brečí kvůli zlomenýmu nehtu nebo kvůli tomu, ze mu přišlo o deset korun míň, než mělo. Jsi jak na roztočeném kolotoči, ze kterého nevíš, jak ven.
Musíš sedět a hledat řešení. Přemýšlet co jak kdy proč. Já ale věřím,ze se ten kolotoč jednou zastaví. Zastaví se v můj prospěch a vše bude dobrý. Budu se moct od všeho odprostit, špatné nechat špatným a začít se smát, i třeba těm zlomeným nehtům, protože mě nic jiného tížit už nebude.....
Komentáře
Okomentovat